Nejsem lékař. O nemocech pouze vím, že jejich vznik a průběh do nemalé míry ovlivňuje psychika. A také velmi často od různých odborníků slýchám, že mnoho chorob úzce souvisí se stresem. Od chvíle, kdy mi byla diagnostikovaná roztroušená skleróza, přemýšlím, kde mohly vzniknout zárodky mých dispozic pro rozvoj této nemoci. Zvláště poté, co mi lékaři řekli, že mým startérem byl zřejmě stres.

Moje následující úvahy nebudou pitváním se v mých dětských či dospěláckých bolístkách, já už jsem dávno se vším srovnaný a aktuálně se cítím jako docela hodně psychicky vyrovnaný člověk právě i „díky“ RS. Ale říkám si, že se v tom třeba někdo částečně pozná a usnadním mu jeho bádání po zárodcích nemoci, anebo tím také nějakému rodiči nastavím zrcadlo a přiměji ho k zamyšlení, jestli své dítko nevychovávat jinak…

Svým amatérským, medicínsky nevzdělaným pátráním ve své minulosti jsem došel k závěru, že jakési vrozené dispozice se u mne začaly stimulovat už v dětství. A já ne úplně správně psychicky nastaven pro život jsem si v průběhu dospělých let přidával pod kotel budoucího problému zvaného Sclerosis multiplex.

Tedy… Narodil jsem se do rodiny celoživotně ustrašené učitelky a „námořníka“ (no, on jezdil po Dunaji, ale slovo „náříčník“ neexistuje), který skoro nikdy nebyl doma. A tak jsem byl vychováván svojí mámou ve spolupráci s babičkou, která se narodila ještě za císaře pána, zažila obě světové války a tím poznamenaná neměla pochopení pro koníčky a různé lidské radosti. Mužský vzor jsem tedy neměl. Mohl jsem ho mít tak maximálně v o 6 let starším bratrovi, jehož největší zálibou bylo mistrně na mě svádět všechny klukoviny a průšvihy, na což mu máma s babičkou obvykle skočily. A tak jsem celé dětství vyrůstal s pocitem křivdy, že jsem brán za lháře, i když jsem nevinný. K tomu jsem si nemohl dopřávat radosti, protože koníčky nebyly uznávány, a navíc jsem byl zahlcován přemírou strachu – o to, abych se nevzdálil daleko od domova, kde číhá nebezpečí, o to, abych se nepohyboval ze stejného důvodu venku po setmění, o to, abych nenastydl při změnách počasí… A těch „abych“ byly desítky. S největším pochopením se setkávalo moje konání, když jsem byl doma „v bezpečí“, bez přílišného kontaktu s cizími lidmi a nedělal nic „divného“.

Tam se tehdy asi zrodila moje láska k muzice. Zavřený ve svém pokoji sám, nebo maximálně s bratrem, od kterého jsem neustále očekával, kdy přijde další podraz, byla má jediná radost poslouchání rádia. Zhruba někdy v 5. třídě jsem si vysnil, že bych chtěl být zpěvák, nebo herec. Učitelky ve škole byly ze mě trošku nešťastné – s nikým jsem se nebavil, tedy on se ani se mnou nikdo kamarádit nechtěl, při výuce jsem byl pasivní, nikdy jsem se nehlásil, ačkoliv jsem obvykle odpovědi znal. A z třídních schůzek se máma stále vracela s tím, že sice mám dobré známky, ale jsem pasivní a nekomunikativní. Prý ani nedokážu odpovědět na otázku: „Čím bych chtěl být, až budu dospělý.“ Tehdy jsem našel odvahu a řekl doma, že bych chtěl být herec. Bohužel byl zrovna výjimečně doma táta, a tak jsem za tuto větu dostal facku. Jak táta, tak i máma a babička se shodli na tom, že to není opravdová práce, navíc že na to nemám a že budu dělat něco pořádného. Tím se kapitola mé budoucnosti jakožto umělce uzavřela. Já o tom ale snil dál a tehdy jsem si řekl, že až budu dospělý, odejdu z domova a půjdu za svým vysněným uměním a jako dospělý už se na to nebudu nikoho ptát a nikdo mi do toho nebude kecat.

Už na druhém stupni základní školy to zřejmě přestávala moje psychika zvládat. Když se mi stalo jakékoli příkoří, rozbolela mě hlava. Už nevím, jestli to bylo koncem základky, nebo až na střední škole, ale ještě jako nedospělý jsem začal na bolest hlavy užívat léky. Užívám je dodnes. A k tomu, aby mě hlava rozbolela, stačila třeba další křivda doma, jakákoli křivda ve škole, vynadání od učitele. V pozdějších letech přibyly jako startér bolesti hlavy neúspěchy u dívek, různé drobné studijní neúspěchy a jen se to stupňovalo. Myslím, že toto mohl být slušný základ pro mé budoucí onemocnění nervového systému.

Až po dosažení dospělosti jsem konečně směl navštívit koncert. Tam moje rozhodování ohledně budoucnosti konečně dozrálo. Ano, přesně tohle by mě bavilo a to bych chtěl dělat!

Ani průmyslovou školu jsem si nemohl vybrat sám – šel jsem tam, kam chtěla máma. Pak jsem si ještě odskočil na nástavbu a civilní vojenskou službu. Ale ve 20 letech jsem už sebral odvahu a zamířil z rodných Pardubic do Prahy. Nejdříve jsem dojížděl na otočku na soukromé lekce zpěvu. Po roce a půl jsem zkusil přijímačky na obě konzervatoře v Praze, co tehdy nabízely výuku neoperního zpěvu. Já, který do 20 let nikdy nezpíval, byl po roce a půl příprav přijat na obě školy.

Nicméně i když už jsem byl studentem konzervatoře, stále jsem nenacházel doma pochopení. Při každém návratu z Prahy jsem slýchal rady, že už bych se na to měl vykašlat, že na to nemám, že se tím neuživím. Kdo kdy zpíval na veřejnosti, ví, jak umí být tréma stresující. A když navíc v nikom nenacházíte podporu a vaše sebevědomí je od útlého dětství zadupáváno do země, je to pro vás nesmírně těžké. Jenže pro práci umělce potřebujete být sebevědomý, potřebujete na publikum působit suverénně. Publikum každou vaši nejistotu pozná! A o to víc mě stresoval každý drobný neúspěch a na mém pěveckém projevu to bylo zpočátku velmi slyšet. Krk se mi trémou svíral a zpěv za moc nestál. Bolesti hlavy z neúspěchů se stupňovaly, jedl jsem prášků víc a víc… Přikládal jsem pod kotel svého psychického zdraví polínko za polínkem…

Ale já jsem tvrdohlavý a cílevědomý. Byl jsem rozhodnut, že překonám každou překážku, která mi bude stát na cestě za mým cílem, ať to stojí, co to stojí. Denně jsem trénoval zpěv několik hodin a obětoval jsem svému snu všechno.

Když už jsem nežil s rodiči, mohl jsem si konečně dovolit „dámské návštěvy“. Jenže nesebevědomý chlapec není předurčen k úspěchům v lásce. To mi způsobovalo daleko větší třeštění hlavy a celodenní migrény, které jsem zase zajídal prášky. Nakonec jsem si našel cholerickou partnerku, se kterou jsem vydržel neskutečných osm let neustálého hádání, psychicky příšerného domácího klimatu, a tím pádem zvýšených dávek léků na bolesti hlavy. Divím se, že roztroušená skleróza u mě nepropukla už tehdy…

Ale i přes všechny, zejména psychické, překážky jsem díky své tvrdohlavosti dokázal naplnit své cíle: stal se ze mě muzikálový zpěvák! K dnešnímu dni už mám za sebou více než 30 divadelních představení. Dostal jsem se mimo jiné i do svého nejoblíbenějšího muzikálu Bídníci nebo do nejslavnějšího českého muzikálového divadla – Hudebního divadla v Karlíně. Zpíval jsem i malé roličky a zahrál jsem si dokonce hlavní roli. Zazpíval jsem si s nejslavnějšími zpěváky domácí hudební scény. Doma v Pardubicích konečně nastal klid, když mě viděli v přímém televizním přenosu zpívat coby vokalistu Karla Gotta a Lucie Bílé. Od té doby mi přestali říkat, že na to nemám a že se tím neuživím.

Dostal jsem se také k práci v dabingu jako hudební režisér. Přibližně už po roce, co jsem se této práci intenzivně věnoval, jsem za ni dokonce dostal prestižní Cenu Františka Filipovského v kategorii Mimořádné dabingové zpracování, konkrétně za novou českou verzi původního muzikálu Mary Poppins.

Kromě svých úspěšných uměleckých aktivit jsem paralelně rozvíjel i dráhu pedagoga. Letos je to už 20 let, co vyučuji zpěv. V začátcích jsem učil po různých soukromých školách, pak jsem sólový zpěv vyučoval dokonce na konzervatoři a nakonec jsem založil vlastní Školu moderního zpěvu, kde jsem se rozhodl šířit osvětu v moderních světových pěveckých metodách, které jsou mnohem účinnější než tradiční metody vyučované u nás. A úspěšných žáků mám mnoho – každoročně mám přijaté žáky na konzervatoře, ale i studenti konzervatoří se paralelně chodí ke mně dovzdělávat a chodí ke mně i mí kolegové z divadel.

Kombinace úspěšné pěvecké kariéry, kdy jsem účinkoval i ve více než 10 muzikálech najednou, a k tomu ředitelování vlastní pěvecké školy, ve které jsem stíhal odučit přes 30 lekcí týdně, mě vystavovala obrovskému stresu, únavě a všudypřítomným pravidelným dávkám léků na bolest hlavy.

A tak to moje tělo jednoho dne nevydrželo a řeklo: „Dost“!

Roztroušená skleróza mi hodně otevřela oči! Naučila mě odpočívat, radovat se z maličkostí a hlavně se už nestresovat. Nepřipouštět si problémy. Zjistil jsem, že stejné životní situace se dají přijímat bez negativních emocí, které způsobují stres a mohou vyvolat nemoci, jako je například RS. Díky skleróze jsem se hodně zklidnil, prášky na hlavu užívám v daleko menší frekvenci, jsem šťastnější a spokojenější.

Paradoxně toto prozření a vlastně tím i zkvalitnění každodenního života mi přinesla až nevyléčitelná choroba. Nicméně jsem za ni paradoxně rád, protože nebýt jí, asi bych nikdy neprozřel, byl až do smrti ve stresu, a tím pádem se nemohl tolik radovat ze života. Dnes žiji relativně poklidný život s poklidnou manželkou, cítím hodně spokojenosti, radosti a stres už do mého života nachází cestu jen velmi těžko. Podněty běžného života jsem začal vnímat z toho pozitivního úhlu a naučil jsem se, že i na špatných věcech se dá vždy najít něco dobrého, z čeho se ve výsledku mohu radovat.

Toto prozření bych přál všem, i když by to zrovna nemuselo být za cenu nemoci.